Karas - ryba mnoha tváří

Tento článek pojednává o jedné z nejběžnějších ryb chovaných v akváriích a zahradních rybníčcích po celém světě.



Karas obecný

(Carassius carassius)
(Linnaeus, 1785)

Rozšíření a výskyt:

Je hojně rozšířen v celé východní a střední Evropě, chybí jen na Pyrenejském poloostrově, Itálii a ve Velké Británii, ale postupně se sem na přání rybářů začínají vysazovat. U nás je to velmi běžný druh, i když ho pomalu, ale jistě ubývá. Nejčastěji ho najdete v zarostlých menších tůních, zabahněných rybníčcích a jezírkách.

Popis:

Laikovy na první pohled připomíná kapra. Má celkem zavalité tělo, které má celé pokryté nazlátlými šupinami. Hřbet je tmavohnědý, boky tmavě žluté a břicho špinavě bílé. Na kořeni ocasu bývá tmavá skvrna (hlavně u mladých jedinců), ale není to pravidlem. Hlava je poměrně krátká, bez vousků. Tvar jeho těla je velmi proměnlivý, zvláště jeho výška, v přerybněných a na potravu chudých vodách se vyskytuje velmi pomalu rostoucí (většinou maximálně 15 cm) nízkotělá forma humilis. Hřbetní ploutev je poměrně široká, ocasní ploutev je slabě vykrojená. Počet šupin v postranní čáře činní zhruba 31 - 45.

Biologie:

Jak už jsem zmiňoval v předchozích článcích je to jedna z našich nejodolnějších ryb. Údajně dokáže přežít zimu bez kyslíku, pokud je ve vodě dostatek sirovodíku. Živí se hlavně zooplanktonem, rostlinou potravu, velkou složkou potravy těchto ryb je také bentos (nitěnky, patentky), ale třeba i detrit. Při chovu v akváriu a zahradním rybníčku požírá i sušenou potravu nebo dokonce i suchý chleba a zbytky od oběda (např. brambory, rýži, těstoviny apod.), ale živočišná potrava by neměla v jeho jídelníčku chybět. Karas obecný je poměrně krátkověká ryba, málokdy se při dobrých podmínkách dožije 10 let. Jeho růst je velmi pomalý. Většinou dorůstá jen do 20 cm, byly však zaznamenány ryby i 40 cm dlouhé, ty jsou už jen vzácností. Pohlavní dospělosti dosahuje karas ve druhém až třetím roce života, tření probíhá v květnu a červnu. Samice se vytírají v několika dávkách. Jiker bývá velké množství, až 300 000 ks. Vytírá se na rostliny.

Z rybářského hlediska není nijak zvlášť významný, v rybníčku nebo v akváriu však může být zajímavým chovancem sice není nijak zvlášť pěkně zbarvený, ale kvůli jeho odolnosti ho může chovat takřka každý, v rybníčku alespoň z části zarostlém rostlinami ho lze i rozmnožit.



Karas stříbřitý

(Carassius auratus)
(Linnaeus 1758)





foto: © www.mrk.cz


Rozšíření a výskyt:

U nás není původním druhem, pronikl k nám v 70. letech z povodí Dunaje a Tisy. Jeho původ je pravděpodobně někde ve východní Evropě. U nás se vyskytuje po celém našem území. A v dnešní době je rozšířen takřka po celé Evropě. Většinou se vyskytuje v slepých zarostlých ramenech a zátokách řek, v rybnících, jezerech a v klidnějších tocích cejnového pásma.

Popis:

Tělo karase stříbřitého je poměrně vysoké. Od karase obecného se na první pohled liší většími šupinami a světlejším stříbrným zbarvením boků. Na první pohled připomíná šupinatou formu kapra. Hřbetní a ocasní ploutve jsou tmavošedé. Ústa jsou koncová, bez vousků. Počet šupin v postranní čáre kolísá mezí 28 až 32.

Biologie:

Je velmi přizpůsobivý (méně však než karas obecný) a neustále se rozšiřuje do nejrůznějších typů vod. Snáší značné znečištění i nízký obsah kyslíku ve vodě. Žije v hejnech. Je to typický všežravec, v jeho potravě nalezneme zooplankton, bentos, řasy, hmyz, ale i různá semena a úlomky rostlin. Při chovu v akváriu a rybníčku není stejně jako karas obecný vybíravý. V přírodě se dožívá většinou maximálně kolem 10 let a roste mnohem rychleji než karas obecný, v prvním roce dorůstá až 10 cm, ve čtvrtém roce až 30 cm, v dospělosti asi 40 cm, jsou však známy i úlovky kolem 50 cm. V nepříznivých podmínkách rychle zakrní a dorůstá něco kolem 9 cm. V našich vodách jsou až na velmi ojedinělé výjimky pouze samice, rozmnožuje se tzv. gynogenezí, tj. rozmnožuje se i s jinými druhy kaprovitých ryb (např. kaprem, krasem obecným, perlínem, cejnem nebo ploticí), nevznikají však kříženci, protože oplození je neúplné a zárodek se vyvíjí jen ze samičí buňky a z jiker se poté vyvíjí opět jen samice. Samice pohlavně dospívají někdy již ve věku 1 roku, většinou však až v druhém. Samice se třou v několika dávkách (obvykle 2-3) na rostliny. Jiker bývá až 90 000, podle hmotnosti samice. Karasi stříbřití se mohou v dostatečně velkém a zarostlém zahradním rybníčku stejně jako karasi obecní velmi rychle rozmnožit a jejich počet je pak třeba regulovat, k tomu nám poslouží vysazení např. jesenů nebo tloušťů, kteří jikry a mladé ryby většinou stihnou zlikvidovat.

Význam:

Tento druh se na našem území velmi rychle šíří a množí a dokázal osídlit i vody, kde jiné rybí druhy žít nemohly, v rybníkářství je však nežádoucím druhem, z důvodu potravní konkurence hlavně pro kapra. Občas je loven sportovními rybáři. Hejno karasů stříbřitých působí v rybníčku velmi pěkně a potřebují jen minimum péče. Prošlechtění zlatí karasi (Carassius auratus auratus) se odedávna chovají v Číně a Japonsku, dále se z nich pak také šlechtili a dodnes šlechtí tzv. závojnatky (Carassius auratus auratus var. bicaudatus).



Zlatí karasi a závojnatky:


Zlaté rybky byly nejprve chovány někdy v 10. stol. n.l. v Číně, kde je nejdříve chovali císařové a postupně se rozšířili i mezi obyvatelstvo, nejdříve byly chovány v porcelánových mísách či zahradních rybnících pro potěšení. Byly šlechtěny stále nové a nové mutace. Později se zlaté rybky staly miláčky široké veřejnosti. R. 1596 byl sepsán první návod o chovu zlaté rybky. Později se je podařilo dostat i za hranice, nejvíce do Japonska a jiných asijských států, do Evropy se poprvé dostává v 17. stol. a roku 1728 zde byla poprvé rozmnožena. Do USA se dostává koncem 19. stol. Později se z Číny do Evropy dostávají i závojnatky. Čína je dodnes největším producentem závojnatek, zdejší farmy jich údajně produkují ročně i něco přes 4 miliony. Závojnatky jsou tam většinou chovány ve velkých betonových nádržích pod širým nebem (samozřejmě, kde to podnebí dovoluje). Dále se pak vyváží do celého světa. Způsoby jejich chovu by byly na samostatný článek.






Některé nejznámější formy závojnatek:

Bylo vyšlechtěno mnoho a mnoho různých forem závojnatek a dodnes se kvůli oblíbenosti šlechtí stále nové.


Kometa:

Má poměrně štíhlé protáhlé tělo s často dlouhým, jednoduchým ocasem, je to jedna z nejběžněji chovaných forem. Hřbetní ploutev je většinou delší než u jiných forem. Všechny ploutve jsou prodloužené a špičaté. Zbarvení nejčastěji zlaté nebo červené, málokdy bílé nebo vícebarevné. Tato forma závojnatek většinou bez problémů přežije zimu v našich podmínkách, podmínkou je dostatečná plocha rybníka a hloubka alespoň 80 cm. Je velmi odolná.

Shubunkin:

Protáhlé, stlačené tělo podobně tvarované jako u karase obecného. Ocasní ploutev je jednoduchá a většinou hluboce vykrojená. Hřbetní ploutev nejčastěji zvětšená. Existuje velká škála barev. Jsou známy kombinace modré, bílé červené i černé, čím více je daná ryba barevnější tím více je ceněna. V poslední době celkem oblíbená a hojně nabízená forma. Také velmi odolná a vhodná do zahradního rybníčku hlubokého alespoň 80 cm. Velmi pěkná také v akváriu.



  



Klasická závojnatka (ryukin):

Tvar těla je vejčitý až kulatý. Dvojitá ocasní a řitní ploutev. Barva nejčastěji červená nebo je vícebarvá, známá a velmi oblíbená je také tzv. červená karkulka - je bílá s červenou skvrnou na hlavě. Jedna z nejoblíbenějších závojnatek vůbec. Při chovu v rybníku by se na zimu mohla umístit do domovního akvária s nižší teplotou, ale dobře v rybníku přežívá i celý rok.





Teleskopka (demekin):

Poznávacím znakem teleskopek jsou zvětšené a prodloužené oční bulvy. Ocasní a řitní ploutev je dvojitá. U nás je za teleskopku jako takovou pokládána nejčastěji jen černá forma teleskopek. Existuje však mnohem více forem, např. červená, zlatá, bílá nebo Calico (vícebarevná). U nás je nejčastěji k dostání černá forma, méně pak červená, bílá nebo zlatá, v poslední době jsem už viděl také formu vícebarevnou. Je to ryba vhodná především do akvárií, přes léto ji lze umístit také do rybníku, který však musí být dobře filtrovaný, protože tyto ryby jsou velmi náchylné k onemocnění očí. Přes zimu se však musí umístit zpět do akvária, ale znám případ, kdy teleskopka přežila celou zimu v 1 m rybníku bez větší újmy, podmínkou takového přežití je dokonale čistá voda poněkud mírnější zima, ale skutečně nedoporučuji. Jak už jsem uvedl, je to ryba především do prostornějšího akvária, je o něco choulostivější než předešlé formy, především na kvalitu vody.





ryba vzadu


Nebehledka (čótengan):

Zvětšené oči s nahoru směřujícími zornicemi. Má dvojitou ocasní a řitní ploutev. Většinou chybí hřbetní ploutev, ale není to pravidlem. Zbarvení nejčastěji červené nebo zlaté, méně bílé nebo vícebarevné. Platí pro ni všechno jako pro teleskopky. Jen chov v rybníku v našich podmínkách nedoporučuji. Stejně jako u všech závojnatek se zvětšenými očními bulvami je třeba dát pozor na ostré předměty v nádrži. U nás hůře sehnatelná forma, ale v blízké budoucnosti se jistě velmi rychle rozšíří.

Bublinoočka (suihogon):

Tvar těla jako u předešlé formy. Většinou chybí hřbetní ploutev. Ocasní a řitní ploutev rozdvojená. Pod okem má měchýř naplněný tekutinou. Oči směřují nahoru. Zbarvení nejčastěji zlaté až červené nebo vícebarevné (nejčastěji zlatobílé, barevnější jedince jsem nikdy neviděl). Platí opět to stejné co u teleskopek. Je to velmi choulostivá forma a musíte ji chovat jako v bavlnce. O nějakém vysazení do rybníku nebo použití ostrých předmětů v akváriu není ani řeč. Zatím jsem ji volně v českých obchodech mnohokrát neviděl a její chov si ještě nevyzkoušel.

Lví hlava (ranchu):

Tělo krátké, vejčité a sražené. Ocasní a řitní ploutev dvojitá. Hřbetní ploutev chybí. Barva nejčastěji zlatá. Hlava i skřele jsou pokryty houbovitými nárůstky (bujení tkáně). Platí to co u předešlé formy. Poměrně choulostivá a také vhodná především do domovních akvárií. U nás málokdy k dostání.

Oranda:

Tělo je krátké, vejčité. Dvojitá ocasní a řitní ploutev. Na hlavě houbovité kožní výrůstky. Škála barev u této formy je velmi rozmanitá. Zlaté přes černou, stříbrnou vícebarvou až po červenou karkulku. Je odolnější než předešlé druhy, ale nelze doporučit ani zimní chov v rybníčku. U nás poměrně snadno sehnatelná. Jinak platí to stejné.

Forem závojnatek je nesčetně mnoho, pokusil jsem se sem vyjmenovat alespoň známější a dostupnější druhy. Všechny formy závojnatek lze samozřejmě křížit a v jejich chovu si člověk může opravdu "vyhrát", podle mě by se však nemělo zacházet do extrémů, na ryby s obrovskou ocasní ploutví, která jí stěžuje plavaní nebo na ryby s extrémně velkýma očima podle mě není moc pěkný pohled, já dávám přednost spíše jednoduchosti, ale je to věc každého.




Zařízení nádrže:

V nádrži, ať už rybníčku nebo akváriu by neměl chybět štěrk, raději trochu jemnější, aby v něm ryby mohly rýt a hledat potravu (sice se to většinou nedoporučuje, ale já ho používám rád), i když to u nich není tak častá činnost třeba jako u kaprů. Neměly by chybět také kameny, kde se ryby mohou schovávat Jsou to ryby většinou málo aktivní a žádné velké zranění si většinou nezpůsobí, ale jak již jsem jednou říkal u forem jako teleskopka nebo bublinoočka by jsme se měli ostrým předmětům raději vyhnout. Velmi dobré a estetické jsou také kořeny. Musí se klást důraz na to, že ryby potřebují opravdu velkou nádrž, pro 10 ks vzrostlých závojnatek nebo karasů stříbřitých či obecných je třeba akvárium o objemu minimálně 300 l ne-li víc, pokud si zvolíme raději chov v rybníku a pokoušíme se o výtěr volíme prostor raději ještě větší.





Jako spoluobyvatele do akvária volíme studenovodní ryby podobné velikosti nebo alespoň takové, kterým by závojnatky nemohly ublížit a naopak. V rybníku je můžeme chovat i s většími rybami, jako koi kapry nebo jeseny. Chov v akváriu s tropickými rybami nedoporučuji. Jsou to ryby velmi robustní a vyprodukují hodně nečistot, takže by neměl chybět výkonný filtr a při hodně velkém osazenstvu by se mělo použít i vzduchování. Samozřejmě nesmí chybět rostliny, ve kterých ryby nachází úkryt, potravu a zároveň jim slouží jako výtěrový substrát. Používejte rostliny zasázené jen v květináčích či speciálně na to vyrobených nádobách, jinak je ryby ze dna většinou vyryjí, vrchní část nádoby s rostlinami raději pokryjte menší vrstvou velkých oblázků. Ty používám především kvůli kaprům, ale i nenechaví karasi by je mohli vyrýt. Podle mých pozorování mají ryby nejraději rostliny rákosovité nebo třeba prustku, do které se rádi třou - podrobnější informace o rostlinách jsem zmínil v některém z minulých článků.




prustka (Hippuris vulgarisa), foto: © Jaroslav Soukop




Potrava:

Umělá a neživočišná krmiva:

Tato krmiva mají v chovu karasů neodmyslitelnou tradici a jejich výrobou se dnes zabývá velký počet firem. Karasi (ať již závojnatky nebo karasi stříbřití či obecní - dále jen karasi) jsou ryby málo vybíravé a sežerou co jim nabídnete. Umělá krmiva pro karasy, která jsou u nás k dostání jsou většinou postačující, jen málo z nich je nedostačujících (L.) a pro ryby většinou nevhodných. Umělá krmiva jsou nejčastěji na bázi kostní moučky a jiných produktů. Já osobně používám nejraději krmiva granulovaná. Velmi dobrá a levná, ale často chovateli karasů opovrhovaná krmiva jsou třeba granule pro kočky nebo psy, jsou to krmiva dobrá a ryby z nich rostou a také jim velmi chutnají (především ty pro kočky, nevím proč, ale asi jsou nějak dobře ochucená), já je používám velmi rád. Často také rybám dávám různé pamlsky, jako třeba piškoty nebo různé oplatky, ale nesmí se to přehánět, ve větším množství to negativně působí na zažívání ryb, ale ryby jsou pro ně ochotné jít skoro až na souš, zajímavé je pozorovat třeba když na list leknínu omylem padne třeba piškot, některé odvážnější kusy na list dokonce vyskakují, aby piškot shodily. Podceňovaná jsou také krmiva jako třeba zbytky od oběda, to byste viděli, jak rybám chutná taková rýže, brambory, knedlíky, fazole nebo i špagety, ale nelze s nimi zase moc překrmovat, hlavně co se týká brambor. S umělými krmivy však také nemůžeme překrmovat nebo dokonce krmit jen s nimi, je potřeba i potrava živočišná a rostlinná.

Živočišná potrava:

Potrava živočišného původu je při chovu karasů nutností a většinou bez ní neprospívají, v zahradním rybníčku si většinou naloví larvy komárů (Culex pipiens) či pakomárů (Chironomus) neboli patentky a jiné druhy hmyzu, ale v akváriu ji musíme rybám přímo podávat sami. Za nejvhodnější potravu pro karasy považuji již uvedené larvy pakomárů (patentky) nebo larvy komárů, ať už ve formě mražené nebo přímo živé donesené z přírody, či napěstované. Já osobně si patentky a larvy komárů pěstuji sám, používám na to speciální nádobu o obsahu asi 300l, do které mám zaveden odtok dešťové vody, protože bydlím na vesnici nedaleko vody a komárů je u nás hodně, o dostatek potravy je postaráno, vždy za nějaký čas část larev slovím a dám zmrazit nebo podávám živé, a když je nádrž plná, část jí přímo vypouštím do zahradního rybníčku, kde také chovám karasy a mám pro ně o živou potravu postaráno takřka bez práce. Zkoušel jsem i chov ve vodovodní vodě, ale této vodě (dosti tvrdé) se komáři a pakomáři vyhýbali, pouze sem tam jsem tam objevil několik málo larev komárů. Další vhodné krmivo pro karasy jsou třeba perloočky (hlavně Daphnie) nebo buchanky (aj. druhy planktonu, které si spolu s nimi nalovím), také si je sám pěstuji, dříve jsem je lovíval v přírodě, ale takřka vždy jsem si s nimi přinesl nějakou chorobu, nejčastěji to byla krupička. Tak jsem si tedy našel kvalitní, ozkoušené a nezávadné perloočky a buchanky a poté vysadil do prázdného rybníčku, kde se přes léto hodně namnožily a potom jsem je přesadil také do rybníku (i lovíval a krmil s nimi ryby v akváriích), kde jsou značnou součástí potravy ryb. Zajímavé je, že se při menších počtech drží nejčastěji u krajů rybníka, v porostech řas (kterými se živí hlavně perloočky), které ryby společně s nimi spásají, velký úspěch jsem u tohoto krmiva našel také u vodní želvy, která je kupodivu s oblibou loví, což se třeba o komářích larvách říct nedá. Rybník s perloočkami a buchankami můžeme přikrmovat třeba droždím nebo zeleninou apod. Nerad používám nitěnky, rybám sice chutnají, ale mívají po nich často zažívací potíže. Výborným krmivem pro karasy jsou také malé živé rybky, největší zájem o ně mají většinou jen krasi stříbřití a obecní a méně prošlechtěné formy, třeba jako kometa, šubunkin nebo ryukin a s oblibou je loví a většinu jim dávají přednost dokonce i před patentkami, ale např. u teleskopek jsem o ně nikdy zájem nezpozoroval. Krmím jimi především jen na jaře, kdy se vytírají drobnější říční druhy ryb, které si nalovím, jako plotice nebo třeba slunky. Ale používám je spíše jako potravu doplňkovou. Velmi oblíbené jsou u nich také žížaly přijatelné velikosti popř. nasekané, smýkaný hmyz, housenky, larvy suchozemského hmyzu, jako třeba ponravy nebo larvy potemníků a také pulci některých našich bezocasatých obojživelníků, kteří jsou však chránění !!!, ale když se vám v rybníku rozmnoží je to vítané zpestření jídelníčku a většinou tomu nemůžete zabránit. Často si ryby také smlsnou na vlastních jikrách nebo jikrách svých spoluobyvatel, ale přijímají je spíše jen sporadicky a nalepené na rostlinách je těžko hledají.

Rostlinná potrava:

Nejen živočišná, ale i rostlinná potrava je nutností. V přírodě u karasů tvoří značnou část jídelníčku. Pokud máme v nádrži rostliny, většinou karasy nachytáme (hlavně na jemnolistých rostlinách), jak si na nich pochutnávají nebo z nich vybírají v nich žijící drobné živočichy, nejčastěji však požírají jen jejich úlomky. Velkou část potravy u nich v přírodě a chovu v rybníčku tvoří, jak jsem již uvedl výše také řasy. Rostlinnou potravu používám spíše málo, protože většinu ryb chovám v rybníčku, kde jí mají dostatek, ale občas krmím již zmíněnou rýží, bramborem a rybám nejvíce chutnající kukuřicí a luštěninami (ne mnoho). Často také používám různé šroty, rybám nejvíce chutná šrot kukuřičný, méně potom pšeničný, buď krmím samotným nebo do něj přidávám třeba kukuřici či oblíbené piškoty apod., toto krmivo používám hlavně pro kapry a amury, ale karasi také nepohrdnou. Rostlinná potrava je v chovu často podceňovaná.



Rozmnožování:

Jak jsem již uvedl, karasy lze množit velmi jednoduše, karas obecný nebo stříbřitý se Vám v rybníčku vytřou snadno často bez vašeho přičinění a s jejich potěrem, který při dobrém krmení rychle roste jsou s problémy, často musíte celý rybník vypustit a mladých se zbavit, nejlépe je tedy mít v rybníku nějaké aktivní "jikrožravé" druhy, nejlépe třeba dnes velmi oblíbené zlaté jeseny, tlouště (nejčastěji nachytané v přírodě) nebo okouny a ježdíky, ti se o většinu jiker většinou dokáží postarat. Velmi dobře se vám vytřou také některé méně prošlechtěné zlaté rybky, jako třeba schubunkini, komety nebo ryukini, hůře pak třeba další formy s dvojitou řitní a ocasní ploutví. Prostě platí, čím více prošlechtěná, tím hůře rozmnožitelná. Když se vám nějaká pěkná forma vytře je to vždy důvod k radosti. Výhodou u zlatých rybek původem z východu je, že se tam často najdou i samci. Mláďata zlatých rybek jsou podle daných ryb buď přírodně zbarvená nebo různě barevná, nejčastěji po rodičích, poměr barevných a nebarevných jedinců je různý, podle rodičů, někdy bývá přírodně zbarvených jen velmi málo, někdy jsou takto zbarvená třeba všechna, některá se dokonce přebarví až po nějaké době, třeba až po dvou letech, ale většinou se pro prodej nebo další chov používají jen ihned barevní jedinci, u některých ryb určitých forem je všechno potomstvo přírodně zbarvené a za nějakou dobu se teprve určití jedinci vybarví a když chcete z daných ryb získat kvalitní jedince je to velká dřina. Podmínkou pro zdárné rozmnožení je, aby byly ryby přes zimu umístěny v rybníku nebo v akváriu s nižší teplotou. Ryby se nejčastěji vytřou (podle teploty) v květnu nebo červnu, viděl jsem však i ryby, které se třely v srpnu, záleží to hodně na podmínkách v kterých ryby žijí a jejich kvalitě a aktivitě. O rozmnožování karasů a různých forem by se mohla vést nekonečná diskuse.






V minulém dílu o zahradních rybníčcích blíže popisuji zazimování a nebudu se jím tu podrobně zabývat, důležitá je hlavně hloubka rybníka, která by měla být minimálně 80 cm a větší plocha, záleží také na podmínkách, ve kterých rybník budujete. Nejlepší je, aby na něj foukal co nejméně vítr. Karasi (méně prošlechtěné formy) nejsou na kvalitu vody nijak nároční, snesou i vodu málo prokysličenou, s vyšším obsahem dusitanů a celkem dobře snáší i vodu kalnou. Karasi jsou velmi náchylní ke krupičce (Ichthyophthirius multifiliis), která se u nich více či méně projevuje dosti často a úplně se jí zbavíme jen málo kdy, jako prevenci v akvarijních podmínkách by jsme měli používat kuchyňskou sůl (snesou i větší množství), jejíž dávky v průběhu nemoci zvyšujeme a také Acriflavin. Největší problémem při pokoušení se o odstranění krupičky je nízká teplota, kterou bysme potřebovali zvednout, často však takové zvýšení teploty uškodí i samotným rybám a taková teplota, kterou bysme v nádrži při krupičce potřebovali (alespoň nějakých 28 st. Celsia) mnohdy ryby i zabije. Další chorobou, ke které jsou karasi náchylní je infekční vodnatelnost, proti níž se většinou jen těžko bojuje. Doporučují se léčiva typu Fungi-stop apod. Já osobně jsem u svých ryb nikdy vodnatelnost nezaznamenal a dávám si na ni velký pozor (hlavně při koupi nových ryb). Často na svých chovancích můžeme také najít např. kapřivce, které si většinou zavlečeme z přírody živým krmením, lze je však snadno odstranit pinzetou.

Závěrem bych chtěl jen říct, že karasi jsou velmi vhodní chovanci i pro začátečníka se studenovodními rybami, jsou velmi odolné, lehce sehnatelné, nenáročné na krmivo a nadchnou barevnou i tvarovou škálou. Snad Vám tyto nevyzpytatelné ryby mnoha tváří dopřejí mnoho pěkných chvil strávených u akvária nebo zahradního rybníčku.





Jaroslav Soukop       



  Copyright © Catfish & Jaroslav Soukop, 2000-2006